Mýty a dezinformace
Kolem očkování koluje řada mýtů — od „způsobuje autismus" po „hliník je jed". Většina z nich má společné to, že je věda opakovaně prověřila a vyvrátila. Co na jednotlivá tvrzení skutečně víme a jak si podobné informace ověřit.
„Očkování způsobuje autismus" — nejškodlivější mýtus
Celý mýtus stojí na jediné práci britského lékaře Andrewa Wakefielda, publikované v roce 1998 v časopise The Lancet. Novinář Brian Deer později odhalil, že data ve studii byla upravená a případy zkreslené. Následovalo nejdelší disciplinární řízení v historii britské lékařské komory, Wakefield byl v roce 2010 z registru lékařů vyškrtnut a Lancet studii téhož roku formálně stáhl. Odborný časopis BMJ ji označil za promyšlený podvod [2].
Souvislost mezi očkováním a autismem od té doby hledaly desítky studií — a žádná ji nenašla. Jedna z největších sledovala v Dánsku 657 461 dětí a u očkovaných proti spalničkám nezjistila žádné zvýšené riziko autismu. Mýtus přesto přežívá; napáchal tolik škody právě proto, že odradil část rodičů od očkování [1].
„Tolik vakcín přetíží dětskou imunitu"
Imunitní systém malého dítěte se od narození vypořádává s obrovským množstvím cizorodých látek — z jídla, vzduchu, dotyků, běžných nachlazení. Počet podnětů, které obsahují všechny vakcíny z očkovacího kalendáře dohromady, je proti tomu nepatrný. Moderní kombinované vakcíny navíc obsahují mnohem méně antigenů než vakcíny používané před desítkami let, takže celková „zátěž" pro imunitu s pokrokem klesla, ne vzrostla.
„Ve vakcínách je hliník a rtuť"
Některé neživé vakcíny obsahují sloučeniny hliníku jako adjuvans — látku, která posílí imunitní odpověď (viz kapitola o tom, jak vakcíny fungují). Nejde o kovový hliník a množství je velmi malé; s hliníkem se tělo běžně setkává i v potravě a pitné vodě. Rozsáhlá dánská analýza dat statisíců dětí nenašla mezi hliníkem z očkování a chronickými nemocemi žádnou souvislost [3].
Druhá častá obava se týká thiomersalu — konzervační látky obsahující rtuť. Ta se z rutinních dětských vakcín odstranila už na přelomu tisíciletí a dnes v běžném dětském očkování prakticky není. I u ní přitom platí, že se škodlivost nikdy neprokázala [4].
„Přirozená imunita po nemoci je lepší"
Prodělání nemoci skutečně zanechá imunitu — jenže za cenu, že nemoc proběhne se vším rizikem. U spalniček to může být zápal plic nebo zánět mozku, u černého kašle úmrtí nejmenších kojenců, u dětské obrny trvalé ochrnutí. Imunita po nemoci navíc nemusí být ani silnější, ani trvalejší než po očkování. Očkování dává obranu bez toho, aby člověk musel nemoc a její komplikace podstoupit.
„Nemoci zmizely díky hygieně, ne díky očkování"
Čistá voda, kanalizace a lepší výživa opravdu srazily úmrtnost na infekce ještě dřív, než přišly vakcíny. Tím se ale nedá vysvětlit, co se stalo pak. Hygiena se nezlepšila skokem přesně v tom roce, kdy se v dané zemi zavedlo plošné očkování — a přesto právě tehdy počty nemocných spadly. U nemocí, proti kterým se neočkuje, k žádnému takovému propadu nedošlo. A rozhodující protidůkaz dodává přítomnost: nemoci se dnes vracejí tam, kde klesla proočkovanost, ne tam, kde se zhoršila kanalizace. Konkrétní čísla najdete v kapitole o historii a návratu nemocí.
„Je to jenom byznys farmaceutických firem"
Že výrobci vakcín vydělávají, není tajemství — ani argument. Vydělávají i výrobci antibiotik a rentgenů. Podstatné je, kdo o vakcíně rozhoduje, a to výrobce není. Registraci vydává Evropská komise na základě posudku Evropské agentury pro léčivé přípravky. Bezpečnost po schválení sleduje odborný výbor téže agentury a u nás Státní ústav pro kontrolu léčiv. Očkovací kalendář sestavuje ministerstvo na doporučení Národní imunizační komise (kdo o očkování rozhoduje). Kdo tvrdí, že je celý systém koupený, tvrdí zároveň, že o tom mlčí regulační úřady, univerzity a zdravotní pojišťovny napříč desítkami zemí, které spolu jinak v ničem nedrží basu.
„Většina nemocných byla stejně očkovaná"
Tenhle mýtus je zákeřný tím, že vychází z pravdivého čísla. Tam, kde je očkovaná drtivá většina lidí, budou očkovaní tvořit část nemocných i při výborné vakcíně — jednoduše proto, že jich je mnohem víc. Rozhodující není podíl na počtu nemocných, ale riziko pro jednoho konkrétního člověka. Jak se ta past pozná a co doopravdy říkají čísla o dnešní epidemii spalniček v Evropě, rozebírá kapitola o účinnosti.
Jak poznat spolehlivou informaci
Většina dezinformací o očkování stojí na dvou zmatcích a oba se týkají čísel. Prvním je, že hlášení podezření na nežádoucí účinek vydávají za prokázanou škodu: to, že se něco stalo po očkování, ještě neznamená, že to očkování způsobilo, a rozdílu se věnuje kapitola o bezpečnosti. Druhým je podíl očkovaných mezi nemocnými, který se vydává za důkaz, že vakcína nefunguje (kapitola o účinnosti). Když narazíte na varovné tvrzení, ptejte se: kdo to říká, o jaká data se to opírá a co k tomu říkají odborné a státní instituce.