Jak očkování změnilo svět
Očkování patří k největším úspěchům medicíny — vymýtilo neštovice, málem i dětskou obrnu a z běžného života vytlačilo nemoci, které dřív zabíjely a mrzačily. Úspěch má ale háček: když se přestane očkovat, nemoci se vracejí. Přesně to se dnes děje se spalničkami.
Nemoci, které skoro zmizely
Že dnes většina lidí nikdy neviděla dítě ochromené obrnou nebo umírající na záškrt, není náhoda — je to přímý důsledek desetiletí plošného očkování. Ty nemoci přitom nejsou abstrakce. Záškrt dusil děti blanou, která jim narostla v hrdle. Černý kašel hnal kojence do záchvatů, po kterých se nemohli nadechnout. Obrna dokázala během jediného dne ochromit dítě, které si ráno hrálo na zahradě. Ze vzpomínek rodin to všechno zmizelo tak důkladně, že s tím zmizel i pocit, proti čemu se vlastně očkuje.
Tahle kapitola je proto o dvou věcech zároveň: o tom, co očkování dokázalo — a o tom, jak snadno se takový výsledek dá ztratit. Zapomnění je totiž dnes největší slabinou celého systému.
Neštovice: jediná vymýcená lidská nemoc
Neštovice (variola) po staletí zabíjely a jizvily miliony lidí. Ve 20. století spustila WHO celosvětový očkovací program a nemoc se podařilo postupně vytlačit ze všech zemí. Poslední případ přirozené nákazy zaznamenal svět v roce 1977 v Somálsku; o dva roky později, 8. května 1980, WHO oficiálně vyhlásila neštovice za vymýcené. Je to dodnes jediná lidská nemoc, které se to podařilo [4].
Na tomto úspěchu má velký podíl český epidemiolog Karel Raška (1909–1987). Od roku 1963 vedl ve WHO divizi pro kontrolu přenosných nemocí a prosadil koncept epidemiologického dozoru (surveillance) — soustavného sledování a rychlého dohledávání nákaz. Právě tento přístup se stal páteří úspěšného eradikačního programu neštovic [6].
Dětská obrna: československé prvenství
Dětská obrna (poliomyelitida) dokázala během několika hodin ochromit dosud zdravé dítě a některé nemocné odsoudila k životu na dýchacím přístroji. Po zavedení očkování se ji podařilo rychle porazit — a Československo v tom sehrálo výjimečnou roli: v roce 1960 se stalo vůbec první zemí na světě, která pomocí živé perorální vakcíny doložitelně přerušila přenos obrny na celém svém území [5].
Dnes divoký virus obrny koluje endemicky už jen ve dvou zemích světa — v Afghánistánu a Pákistánu. Nemoc, která ještě před dvěma generacemi děsila rodiče na celém světě, je tak na dosah úplného vymýcení. Dokud ale existuje kdekoli, musí se pokračovat v očkování — jinak by se mohla znovu rozšířit [5].
Co se stane, když se přestane očkovat: spalničky
Spalničky jsou učebnicovým příkladem, jak křehké tyto úspěchy jsou. Patří k nejnakažlivějším nemocem vůbec a k udržení kolektivní imunity je potřeba proočkovanost kolem 95 %. Jakmile klesne níž, nemoc se vrací. V Evropě se to děje právě teď: v roce 2024 hlásil evropský region WHO 127 350 případů spalniček — dvojnásobek předchozího roku a nejvíc za víc než 25 let [1].
- Případy spalniček v evropském regionu WHO — rok 2024
- 127 350 (nejvíc za více než 25 let)
V zemích Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru bylo za dvanáct měsíců od února 2024 do ledna 2025 hlášeno 32 265 případů; z těch, u nichž byl znám očkovací stav, bylo kolem 86 % neočkovaných. Zdaleka nejvíc případů mělo Rumunsko [3]. V roce 2025 počet případů v EU klesl na 7 655, i tak ale platí, že zhruba osm z deseti nemocných v Evropě očkováno nebylo [2].
Česko je zatím v relativně dobré situaci: v roce 2024 tu bylo 35 případů spalniček, v roce 2025 jich bylo 40 (z toho jedno ohnisko 11 nakažených ve Středočeském kraji) a začátkem roku 2026 jen jednotky. Proočkovanost proti spalničkám ale i u nás v posledních letech klesla pod potřebných 95 %, takže riziko většího návratu tu je [2]. Pro srovnání: než se u nás v roce 1969 zavedlo plošné očkování, byly spalničky běžnou dětskou nemocí s desítkami tisíc případů ročně [2].