Kdo média vlastní a kdo nad nimi drží kontrolu

Srovnání čtyř typů médií

Média se dají porovnávat podle několika jednoduchých otázek: kdo je vlastní, kdo platí jejich provoz, kdo jmenuje jejich vedení a komu se toto vedení zodpovídá. Taková matice pomáhá rychleji poznat, s jakým typem média pracujeme — a jaké zájmy, tlaky nebo slabá místa u něj máme hledat.

Státní média

Státní média jsou formálně i fakticky podřízena vládě. Jejich redakční linie obvykle odráží aktuální postoj kabinetu nebo širší státní propagandu. Typická jsou pro autoritářské režimy — například KCNA v Severní Koreji, BT v Bělorusku nebo RTR v Rusku.

V demokratických zemích jsou státní média v čisté podobě vzácná. Jako hraniční případy se v posledním desetiletí v EU často uvádějí Maďarsko a Slovensko: v Maďarsku systém MTVA pod silným vlivem orgánů obsazovaných vládní většinou, na Slovensku pak STVR po přijetí zákona č. 157/2024 Z. z. Formálně jde stále o veřejnoprávní instituce, jejich institucionální nezávislost je však výrazně oslabená. EBU a CMPF obě země hodnotí jako příklady media capture, tedy ovládnutí médií politickými nebo ekonomickými aktéry; podrobněji viz kapitola Varovné příklady a zprávy MPM 2025 pro jednotlivé země ^[8][9].

Veřejnoprávní média

V mezinárodní debatě se pro veřejnoprávní média používá označení Public Service Media, zkráceně PSM — tedy média veřejné služby. Mají dva základní znaky.

Prvním je veřejná mise uložená zákonem. Jejich hlavním cílem nemá být zisk ani propagace vlády, ale služba veřejnosti: vyvážené zpravodajství, kultura, vzdělávání, pořady pro menšiny i obsah pro různé věkové skupiny.

Druhým znakem je institucionální nezávislost na vládě. Veřejnoprávní médium nemá řídit vláda ani ministerstvo. Jeho vedení jmenuje rada zřízená zákonem a financování má být nastaveno tak, aby nezáviselo na každoročním rozhodnutí kabinetu. Právě tato kombinace — veřejná služba a ochrana před přímým politickým řízením — odlišuje veřejnoprávní média od médií státních. ^[1]

Česká republika má tři veřejnoprávní média: Českou televizi podle zákona č. 483/1991 Sb., Český rozhlas podle zákona č. 484/1991 Sb. a Českou tiskovou kancelář podle zákona č. 517/1992 Sb. ČTK je tisková agentura, nikoli televizní nebo rozhlasový vysílatel.

Všechny tři instituce mají zvláštní právní postavení: nejsou ani státní, ani soukromé. Jejich řízení zajišťují rady. U České televize a Českého rozhlasu volí členy rad Poslanecká sněmovna a Senát; novela z roku 2023 zapojila do této volby i Senát, aby se snížilo riziko ovládnutí rad jedinou parlamentní většinou. Sněmovna volí dvě třetiny radních, Senát jednu třetinu. U ČTK volí Radu ČTK Poslanecká sněmovna.

Podrobněji se pravidlům řízení, kontroly a ochrany nezávislosti věnuje kapitola Nezávislost.

Soukromá komerční média

Soukromá komerční média vlastní soukromé firmy, podnikatelé nebo akcionáři. Jejich provoz je financován hlavně z reklamy, předplatného a dalších komerčních příjmů. Základním cílem je ekonomická udržitelnost a zisk.

V Česku do této skupiny patří například televizní stanice Nova a Prima, většina rádií, řada deníků i online zpravodajských serverů. Rozhlasové a televizní vysílání podléhá licenční a obsahové regulaci podle zákona č. 231/2001 Sb.; dohled vykonává Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Tištěná média upravuje zákon č. 46/2000 Sb., tedy tiskový zákon. Zpravodajské weby obecně pod režim rozhlasového a televizního vysílání nespadají.

Redakční linie soukromého média závisí na rozhodnutí vlastníka, vedení a obchodním modelu. Může být kvalitní i bulvární, vyvážená i jednostranná, investigativní i čistě zábavní. Podstatné je, že o jejím směřování nerozhoduje veřejnost ani zákonem zřízená rada, ale soukromý vlastník a trh.

Silná stránka: konkurenční tlak nutí soukromá média inovovat, reagovat rychle a odlišovat se obsahem.

Slabina 1: závislost na reklamě vytváří tlak na sledovanost, čtenost a klikatelnost. Obsahy, které jsou společensky důležité, ale málo výnosné — například dlouhodobá investigace, menšinové pořady nebo zpravodajství z chudších regionů — se pak vyrábějí obtížněji.

Slabina 2: rizikem je koncentrace vlastnictví. Pokud většinu trhu ovládá několik málo firem nebo podnikatelských skupin, pluralita názorů se může oslabit i bez přímého zásahu státu.

Oligarchická média

Oligarchické médium vypadá navenek jako běžné soukromé médium. Rozdíl je v tom, že ho vlastní člověk nebo skupina, která má silné podnikatelské či politické zájmy i mimo média. Pro takového vlastníka nemusí být hlavním cílem vydělat na samotném médiu peníze. Důležitější může být vliv: možnost určovat, o čem se mluví, co zůstane stranou pozornosti a jak se veřejně popisují konflikty, které se majitele týkají.

Tento pojem zde nepoužíváme jako urážku, ale jako označení určitého typu vlastnictví. Neříká automaticky nic o poctivosti jednotlivých novinářů ani o kvalitě každého článku. Podstatná je jiná otázka: slouží médium především čtenářům a veřejné debatě, nebo se jeho redakční směr dlouhodobě přizpůsobuje zájmům svého majitele?

Evropský přehled

V evropském kontextu se často uvádí několik výrazných příkladů koncentrace mediálního vlastnictví. V Maďarsku vznikla v roce 2018 nadace KESMA, pod kterou bylo soustředěno 476 mediálních titulů; ty jí darovaly firmy a podnikatelé s dobrými vztahy k vládě. V Polsku před rokem 2016 působilo několik silných mediálních skupin napojených na různé politické tábory.

Také v Česku je vlastnictví médií dlouhodobým předmětem veřejné debaty. Diskutuje se například o skupině PPF a televizi Nova, o skupině Penta a vydavatelství Vltava Labe Media nebo o dřívějším vlastnictví vydavatelství Mafra holdingem Agrofert. Mafra byla následně prodána skupině Kaprain; smlouva byla podepsána v září 2023 a transakce byla dokončena v únoru 2024 po souhlasu antimonopolních úřadů.

Důležitým zdrojem pro sledování těchto rizik je Media Pluralism Monitor — každoroční přehled plurality médií zpracovávaný centrem CMPF při European University Institute. Sleduje mimo jiné koncentraci vlastnictví, politickou nezávislost médií a riziko jejich ovládnutí politickými nebo ekonomickými aktéry ^[2].

Tři modely podle Hallina a Manciniho

Daniel C. Hallin a Paolo Mancini ve své vlivné knize Comparing Media Systems z roku 2004 popsali tři základní typy mediálních systémů. Neptají se, jestli je konkrétní médium „dobré“, nebo „špatné“. Sledují spíše to, jak v dané zemi funguje celý mediální trh, politika, novinářská profese a stát.

Jejich typologie stojí na čtyřech otázkách: jak silný a rozvinutý je mediální trh, nakolik jsou média propojena s politickými tábory, jak samostatná a profesionální je novinářská práce a jakou roli v médiích hraje stát. ^[3]

Zjednodušeně řečeno: v jižním modelu bývají média více svázána s politickými tábory, v severním modelu hrají silnou roli veřejnoprávní média a profesní pravidla novinářů, zatímco v anglosaském modelu dominuje komerční trh a soutěž soukromých médií.

Kam patří Česko?

Hallin a Mancini ve své původní typologii střední Evropu neanalyzovali. Pozdější empirická klastrová analýza — tedy statistické seskupování zemí podle podobných znaků — kterou publikovali Castro Herrero a kol. v roce 2017 v International Journal of Communication, proto navrhla pro jedenáct zemí regionu vlastní členění. Rozlišuje tři typy mediálních systémů: východní, centrální a severní. ^[4]

Česko v této analýze spadá spolu s Polskem, Chorvatskem a Slovinskem do centrálního klastru. Ten se vyznačuje kombinací relativně silného komerčního trhu, střední míry politického paralelismu a zranitelnější pozice veřejnoprávních institucí. Studie tím zároveň odmítá představu, že by země střední a východní Evropy byly jen jednoduchou obdobou některého ze tří západních modelů Hallina a Manciniho.

Jiný pohled nabízí polská badatelka Bogusława Dobek-Ostrowska. Pro střední a východní Evropu rozlišuje čtyři modely vztahu médií a politiky. ^[5] Zvlášť odlišuje například smíšený liberální typ, kam řadí Česko, Slovensko a Slovinsko, od modelů, v nichž mají političtí aktéři na média silnější vliv — například v Polsku, Maďarsku po roce 2010 nebo v části Balkánu.

Pro postkomunistické země jsou přitom společné některé dlouhodobé rysy: kratší tradice komerčního mediálního trhu, citlivost mediálních institucí na změny politického klimatu a vyšší nestabilita vlastnictví i samotného mediálního trhu.

Proč na tom záleží

Rozlišovat čtyři typy médií není důležité jen pro studenty mediálních studií. Má to velmi praktický význam pro každého čtenáře, posluchače i diváka.

1. Rozpoznání zájmů

Když čtete článek, který kritizuje konkurenta majitele daného média, je dobré vědět, jaké zájmy v něm mohou hrát roli. Neznamená to automaticky, že článek lže. Znamená to ale, že je užitečné vnímat i úhel pohledu, z něhož je napsán.

2. Obrana pluralismu

Zdravá demokracie potřebuje pestrou mediální krajinu: veřejnoprávní média, komerční média i menší nezávislé nebo nekomerční projekty — například lokální weby, neziskové redakce či podcasty. Každý z těchto typů plní jinou roli. Pokud jeden z nich zmizí nebo výrazně zeslábne, ostatní ho obvykle nedokážou plně nahradit.

3. Srovnání se zahraničím

Když mezinárodní indexy hodnotí kvalitu mediálního prostředí — například RSF, tedy Reportéři bez hranic, V-Dem, švédský projekt měřící stav demokracie, nebo MPM, Media Pluralism Monitor při florentském EUI — sledují především tuto širší strukturu. Nehodnotí jen jednotlivé články, ale také vlastnictví médií, jejich nezávislost, pluralitu trhu a odolnost vůči politickému či ekonomickému tlaku.