Migranti jsme byli i my

Země, odkud se odcházelo

Debata o migraci v Česku často zní, jako by stěhování národů byla věc, která se nás historicky netýkala. Opak je pravdou: česká historie posledních čtyř století je z velké části historií emigrace — náboženské, ekonomické i politické. Tato kapitola ji prochází vlnu po vlně, se stejnou datovou opatrností, jakou průvodce věnuje dnešním číslům.

Pobělohorský exil: první velká vlna

Po porážce stavovského povstání (1620) a vydání Obnoveného zřízení zemského (1627–1628) si nekatolíci museli vybrat: konvertovat, nebo odejít. Starší historiografie mluvila až o 200 tisících exulantů, dnešní historici považují taková čísla za nadsazená a odhadují spíše kolem 30 tisíc lidí, především z nekatolických elit; vrchol exilu spadá do let 1627–1629 ^[3][4]. Historik Josef Pekař psal o pětině až čtvrtině tehdejšího politicky svobodného národa — tedy šlechty a měšťanů, ne veškerého obyvatelstva ^[7]. Exulanti mířili do Saska, Polska či horních Uher; nejslavnějším z nich byl Jan Amos Komenský, který v únoru 1628 odešel do polského Lešna ^[3].

Za oceán: vystěhovalectví 19. století

Největší dobrovolná vlna přišla s uvolněním poměrů po roce 1848: mezi polovinou 19. století a první světovou válkou odešlo z českých zemí do USA odhadem 350 tisíc lidí ^[5]. Šli za půdou a prací — typický „ekonomický migrant" té doby byl český rolník nebo řemeslník. Chicago se svými zhruba sto tisíci Čechy bylo počátkem 20. století po Praze a Vídni třetím největším „českým" městem světa ^[6]. A Vídeň? Ta byla druhým: kolem roku 1900 byl v dělnické čtvrti Favoriten českého původu každý pátý obyvatel ^[9].

1938: uprchlíci ve vlastní zemi

Mnichovská dohoda udělala z Čechů v pohraničí uprchlíky ve vlastní zemi. K 1. červenci 1939 evidovaly úřady 171 401 uprchlíků z území zabraného Německem — 141 037 Čechů, 10 496 německých antifašistů a 18 673 Židů; mimo evidenci zůstalo dalších zhruba 50 tisíc přesunutých státních zaměstnanců ^[8]. Dnešními slovy šlo o vnitřně vysídlené osoby — kategorii, kterou jsme potkali v kapitole o světové migraci. Z Protektorátu se pak do zákazu vystěhování v říjnu 1941 podařilo emigrovat asi 26 tisícům Židů ^[10]; k záchraně 669 převážně židovských dětí zorganizoval transporty do Británie Nicholas Winton ^[11].

1948: útěk před komunismem

Po komunistickém převratu v únoru 1948 odešlo během tří let podle odhadů nejméně 25 tisíc lidí; některé odhady mluví až o 40–60 tisících ^[1][2]. Odcházely elity: politici, diplomaté, podnikatelé — a také českoslovenští letci RAF, hrdinové války, kterým doma hrozila perzekuce; kolem tří stovek z nich znovu přijalo britské letectvo ^[1]. Cesta vedla přes uprchlické tábory v západním Německu a Rakousku — čeští uprchlíci čekali v táborech na víza úplně stejně, jako dnes čekají žadatelé o azyl z jiných zemí.

1968: největší moderní vlna

Po sovětské invazi v srpnu 1968 se zvedla největší emigrační vlna moderních českých dějin. Evidence StB zachytila 70 130 odchodů v letech 1968–1969; demografové ale odhadují skutečný počet na 100 až 130 tisíc lidí ^[12][13]. Jen Vídní tehdy prošlo na 162 tisíc Čechoslováků — většina se po váhání vrátila, 11 až 12 tisíc požádalo v Rakousku o azyl a další pokračovali do USA, Kanady, Austrálie či Švýcarska ^[1][14]. Během normalizace pak odcházely podle odhadu demografa Milana Kučery další desítky tisíc lidí ročně, celkem asi 150 tisíc do roku 1989 ^[2].

Odejít byl zločin

Komunistický režim emigraci kriminalizoval. Kdo bez povolení opustil republiku nebo zůstal v cizině, páchal trestný čin „opuštění republiky" podle § 109 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) — hrozilo mu šest měsíců až pět let vězení nebo propadnutí majetku ^[15]. Odsouzeno, většinou v nepřítomnosti, bylo přes 110 tisíc lidí ^[15][16]. Paragraf padl až s režimem: zrušila ho novela č. 159/1989 Sb., odsouzené rehabilitoval zákon č. 119/1990 Sb. ^[15]. Kolik lidí celkem v letech 1948–1989 odešlo, se přesně neví: oficiální evidence ministerstva vnitra uvádí 146 462 osob, historici a demografové odhadují 300 až 500 tisíc ^[1][2].

Češi ve světě dnes

Ministerstvo zahraničí odhaduje, že v zahraničí dnes žijí 2 až 2,5 milionu osob českého původu — a vedle toho 200 až 250 tisíc českých občanů ^[17]. Ta dvě čísla je důležité nezaměňovat: první počítá i pravnuky vystěhovalců z 19. století, druhé lidi s českým pasem.

Smíření: dvojí občanství a krajanské programy

Vztah státu k emigrantům se otočil o sto osmdesát stupňů. Od 1. ledna 2014 platí zákon o státním občanství (č. 186/2013 Sb.), který opustil princip jediného občanství — kdo dnes získá cizí pas, o český nepřijde; a kdo o občanství přišel za starých pravidel, může ho získat zpět zjednodušeným prohlášením ^[22]. Stát krajany podporuje stipendii, kurzy češtiny a příspěvky spolkům ^[23]. Ze „zrádců republiky" se stali „krajané, na které jsme hrdí" — během jediné generace.

Proč tahle historie patří do průvodce o dnešní migraci? Protože kalibruje měřítka: statisíce Čechů byly uprchlíky, ekonomickými migranty i lidmi překračujícími hranice nelegálně — a hostitelské země s nimi zacházely někdy velkoryse, jindy tvrdě. S touto zkušeností v zádech se česká čísla z další kapitoly čtou přesněji.