Azyl: ochrana pro ty, kdo utíkají

Ochrana, ne vstupenka

Právní základ azylu jsme probrali v kapitole Kdo je kdo: Ženevská úmluva chrání toho, kdo má odůvodněný strach z pronásledování, a český zákon o azylu k tomu přidává doplňkovou ochranu při hrozbě vážné újmy. Tato kapitola ukazuje, jak ochrana funguje v praxi — kdo o ni žádá, jak řízení probíhá a jak střídmě ji Česko uděluje.

Jak řízení probíhá

O žádosti rozhoduje v prvním stupni Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ^[1]. Do 11. června 2026 měl úřad na rozhodnutí zpravidla 6 měsíců s možností prodloužení; od 12. června 2026, kdy se začala uplatňovat nová unijní pravidla (nařízení EU 2024/1348 a česká novela č. 314/2025 Sb.), platí obecná šestiměsíční lhůta podle nařízení a pro nové řízení na hranicích lhůta čtyř týdnů ^[1][2][3]. Proti zamítnutí lze podat žalobu ke krajskému soudu — do 15 dnů, ve zrychlených případech (zjevně nedůvodná žádost, řízení na hranici, zajištění) do 10 dnů; dál už je jen kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ^[1][2]. Papírové lhůty ovšem nejsou celý příběh: starší šetření ombudsmana z let 2015–2016 upozornilo, že žadatelé v praxi čekali i několik let ^[14].

Žadatelé procházejí zařízeními Správy uprchlických zařízení MV: přijímacími středisky (letiště Ruzyně, Zastávka u Brna), pobytovými středisky a po případném udělení ochrany integračními azylovými středisky ^[12].

Česká čísla: málo žádostí, málo azylů

Statistiky MV/OAMP; stav k 31. 12. 2025 ^[5]. Pro srovnání: Německo dostává ročně statisíce žádostí. Nejčastější země původu žadatelů v Česku byly v roce 2025 Vietnam (210), Ukrajina (172) a Uzbekistán (132) ^[5]. V prvním stupni Česko v roce 2024 uznalo ochranu asi ve 21 % případů — patří tak mezi tři země EU s nejnižší uznávací mírou (EU průměr přesahuje 40 %) ^[10]. A celkový „stav": k 31. prosinci 2025 tu žilo 1 371 azylantů (nejvíc z Myanmaru, Ruska a Afghánistánu) a 1 139 osob s doplňkovou ochranou (nejvíc z Ukrajiny) — dohromady 2 510 lidí ^[5].

Evropský kontext: pokles po rekordech

V roce 2024 přijaly země EU+ (EU, Norsko a Švýcarsko) zhruba 1 014 000 žádostí o azyl; v roce 2025 počet klesl o pětinu na přibližně 822 000 ^[8][9]. Nejvíc žádostí směřovalo do Německa, Francie, Španělska a Itálie ^[8]. Složení se dramaticky proměnilo po pádu Asadova režimu v prosinci 2024: syrské žádosti spadly o 72 % a na první místo se dostali Afghánci ^[8]. Podle UNHCR se do Sýrie během roku po pádu režimu vrátilo přes 1,5 milionu lidí — naprostá většina ovšem ze sousedních zemí regionu, ne z Evropy ^[11].

Bezpečné země původu: rychlejší „ne"

Pro žadatele ze zemí považovaných za bezpečné platí přísnější režim: žádost se zamítne jako zjevně neopodstatněná ve zrychleném řízení, pokud žadatel neprokáže, že v jeho konkrétním případě země bezpečná není — důkazní břemeno se obrací (§ 16 zákona o azylu) ^[1][4]. Od 12. června 2026 platí historicky první společný unijní seznam bezpečných zemí původu: Bangladéš, Kolumbie, Egypt, Kosovo, Indie, Maroko, Tunisko a kandidátské země EU včetně Ukrajiny; Evropský parlament ho schválil v únoru 2026 ^[6]. Česko v návaznosti vyřadilo 15 zemí ze svého národního seznamu, na kterém jich zůstává 15 ^[7].

Co mění evropský pakt od června 2026

Pakt o migraci a azylu přinesl do řízení tři velké novinky. Zaprvé screening: každý, kdo překročí vnější hranici EU bez oprávnění, projde do 7 dnů bezpečnostní a zdravotní kontrolou s registrací biometrie ^[13]. Zadruhé hraniční řízení: žadatelé z národností, jejichž celoevropská uznávací míra je nižší než 20 %, procházejí zrychleným řízením přímo na hranici — celé včetně odvolání musí skončit do 12 týdnů ^[3][13]. Zatřetí solidární mechanismus mezi státy — tomu a české politické debatě o něm se věnuje kapitola Kdo o migraci rozhoduje.

Azyl je nejregulovanější a nejmenší proud migrace do Česka — a zároveň ten, o kterém se nejvíc mluví. Následující kapitola Ukrajinská zkušenost ukazuje, co se stane, když počty najednou narostou o tři řády.