Kdo je kdo: migrant, uprchlík, azylant, cizinec · Migrace

Slova, která rozhodují o osudech

Jestli je člověk „migrant", „uprchlík", nebo „azylant", není jazyková drobnost — na každou z těch kategorií se vážou úplně jiná práva a povinnosti. Pojmy proto probereme postupně, od nejširšího k nejužšímu.

Migrant: slovo bez právní definice

„Migrant" v mezinárodním právu definovaný není. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) ho popisuje jako zastřešující pojem pro člověka, který se stěhuje z místa obvyklého pobytu — uvnitř země i přes hranice, dočasně i trvale, z jakéhokoli důvodu ^[1]. UNHCR, úřad OSN pro uprchlíky, proto zdůrazňuje, že uprchlíci jsou zvláštní kategorie: zatímco s migranty nakládají státy podle vlastních imigračních zákonů, uprchlíkům náleží mezinárodní ochrana ^[2].

Uprchlík: definice stará sedmdesát pět let

Uprchlíkem je podle Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 ten, kdo má „oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů" a nemůže nebo kvůli těmto obavám nechce využít ochrany své vlasti ^[3]. Úmluvu doplnil protokol z roku 1967; pro Československo vstoupila v platnost 24. února 1992 a vyhlášena byla sdělením č. 208/1993 Sb. ^[4].

Jádrem úmluvy je zásada non-refoulement (zákaz navrácení): podle článku 33 nesmí stát uprchlíka „jakýmkoli způsobem" vyhostit ani vrátit na hranice zemí, kde by jeho život či svoboda byly ohroženy ^[3]. Tato zásada chrání i žadatele o azyl — dokud se o žádosti rozhoduje, nesmí být člověk vrácen do nebezpečí. Úmluva zná jen úzké výjimky, například u osob nebezpečných pro hostitelskou zemi ^[3].

Jak to řeší české právo: azyl a doplňková ochrana

Český zákon o azylu (č. 325/1999 Sb.) rozlišuje dvě formy mezinárodní ochrany. Azyl (§ 12) se udělí mimo jiné tomu, kdo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ^[5]. Doplňková ochrana (§ 14a) je pro ty, kdo na azyl nedosáhnou, ale při návratu by jim hrozila vážná újma — trest smrti, mučení, nelidské zacházení nebo vážné ohrožení života civilisty v ozbrojeném konfliktu ^[5].

Praktický rozdíl: doplňková ochrana se uděluje na dobu určitou — nejméně na 1 rok, s prodloužením nejméně o 2 roky (§ 53a) — a stát pravidelně zkoumá, jestli důvody trvají. Azyl takto časově omezen není ^[5]. Držitel azylu (azylant) má pak postavení velmi podobné trvalému pobytu.

Dočasná ochrana: výjimečný nástroj pro výjimečné situace

Vedle azylu existuje ještě dočasná ochrana — evropský nástroj pro situace, kdy přichází tolik lidí najednou, že by individuální azylová řízení zkolabovala. Zavedla ji směrnice Rady 2001/55/ES po zkušenostech z balkánských válek ^[6]. Přes dvacet let ležela v šuplíku: poprvé v historii ji Rada EU aktivovala 4. března 2022 prováděcím rozhodnutím 2022/382 v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu ^[7]. V Česku ji provádí zákon č. 65/2022 Sb., známý jako „lex Ukrajina", od té doby mnohokrát novelizovaný ^[8]. Podrobně se jí věnuje kapitola Ukrajinská zkušenost.

Cizinec: dvě velké skupiny, dvě sady pravidel

Cizincem je z pohledu českého práva každý, kdo nemá české státní občanství. Od vstupu do EU 1. května 2004 se cizinci dělí na dvě skupiny s velmi odlišnými pravidly. Občané EU (a jejich rodinní příslušníci) požívají právo volného pohybu podle směrnice 2004/38/ES — k pobytu v Česku nepotřebují žádné povolení ^[9]. Občané třetích zemí procházejí povolovacím systémem zákona o pobytu cizinců (č. 326/1999 Sb.) ^[11].

Oprávnění k pobytu (třetí země)	Na jak dlouho	Základ
krátkodobý pobyt / schengenské vízum	do 90 dnů	vízový kodex EU ^[10]
dlouhodobé vízum	pobyt nad 90 dnů	§ 30 zákona č. 326/1999 Sb. ^[11]
povolení k dlouhodobému pobytu	pobyt delší než 1 rok	§ 42 zákona č. 326/1999 Sb. ^[11]
povolení k trvalému pobytu	zpravidla po 5 letech nepřetržitého pobytu	§ 68 zákona č. 326/1999 Sb. ^[11]

Jak vypadá struktura v praxi? K 31. prosinci 2025 pobývalo v Česku 1 131 197 cizinců: 394 265 s trvalým pobytem, 343 876 s některou z forem přechodného pobytu a 393 056 s dočasnou ochranou ^[12]. Zhruba třetina cizinců tu tedy žije natrvalo — a další velká část směřuje k tomu, aby na trvalý pobyt po pěti letech dosáhla.

Co se chystá: nový zákon o pobytu cizinců

Současný zákon o pobytu cizinců platí od roku 1999 a po desítkách novel je i pro právníky obtížně čitelný. Vláda proto 16. března 2026 schválila návrh zcela nového zákona o vstupu a pobytu cizinců (sněmovní tisk 144). Sněmovna ho projednává: první čtení proběhlo 15. dubna, druhé 24. června 2026; závěrečné třetí čtení k začátku července 2026 ještě neproběhlo ^[13]^[14]. Návrh sází hlavně na digitalizaci (elektronický cizinecký účet) a nově počítá i s povinnou registrací občanů EU při pobytu nad 90 dnů. Navržená účinnost je 1. ledna 2029 ^[13]^[14].