Deprese a úzkosti: nejčastější potíže

Deprese není smutek

Smutek je zdravá emoce — přichází z pochopitelného důvodu a časem odezní. Deprese je nemoc: pokleslá nálada, ztráta radosti (odborně anhedonie) a úbytek energie trvají nejméně dva týdny, většinu dne a skoro každý den, a přidávají se další příznaky — poruchy spánku, změny chuti k jídlu, zpomalené myšlení, potíže se soustředěním, pocity viny a bezcennosti, v těžších případech i myšlenky na smrt ^[1]. Depresivní epizoda může být lehká, středně těžká nebo těžká a bez léčby trvá řadu měsíců. Důležité je vědět, že deprese dobře reaguje na léčbu: u lehčích forem pomáhá především psychoterapie, u středně těžkých a těžkých forem antidepresiva nebo kombinace obojího; první zlepšení obvykle přichází během dvou až tří týdnů léčby ^[1].

Úzkost, nebo úzkostná porucha?

Strach a úzkost k životu patří — připravují tělo na nebezpečí. O poruchu jde tehdy, když je úzkost nepřiměřená situaci, vrací se nebo trvá a omezuje běžné fungování. Na rozdíl od stresu, který odezní s koncem zátěžové situace, úzkostná porucha přetrvává, i když žádná skutečná hrozba není. Úzkostné poruchy mají několik podob ^[2]:

• Panická porucha — opakované záchvaty intenzivní úzkosti, které přicházejí náhle a doprovázejí je výrazné tělesné příznaky: bušení srdce, pocení, závratě, dušnost, pocit ztráty kontroly. Záchvat trvá minuty a sám odezní, i když působí jako ohrožení života.
• Agorafobie — strach z míst, odkud není snadný únik (nákupní centra, hromadná doprava, davy); člověk se jim postupně vyhýbá, až se jeho svět zúží.
• Sociální fobie — silný strach ze situací, kdy je člověk středem pozornosti a mohl by se „znemožnit": mluvení před lidmi, telefonování, jídlo na veřejnosti.
• Specifické fobie — vyhraněný strach z konkrétního podnětu (výšky, pavouci, létání, injekce).
• Generalizovaná úzkostná porucha — téměř nepřetržité nadměrné obavy z běžných věcí (zdraví, peníze, rodina) trvající šest měsíců a déle, s napětím, nespavostí a tělesnými projevy.
• Smíšená úzkostně-depresivní porucha — kombinace úzkostných a depresivních příznaků, z nichž žádné nepřevažují natolik, aby stačily na samostatnou diagnózu.

Blízko k úzkostným poruchám mají také obsedantně-kompulzivní porucha (OCD — vtíravé myšlenky a rituály, které úzkost krátkodobě tlumí) a posttraumatická stresová porucha (PTSD — potíže po prožitém traumatu, kdy se zážitek vrací ve vzpomínkách a snech); moderní klasifikace nemocí je vede jako samostatné skupiny ^[2].

Jak potíže poznat u sebe

Nejjednodušší orientační pomůckou jsou dvě otázky z předchozí kapitoly: trvá to déle než dva týdny? A bere mi to běžný život? Přesnější obrázek dají standardizované sebehodnoticí dotazníky na webu opatruj.se — stejné škály na depresi a úzkost používají i lékaři ^[3]. Výsledek není diagnóza, ale dobrý podklad pro rozhovor s praktickým lékařem nebo psychologem. A pozor na opačný extrém: diagnózu si nestanovujte podle videí na sociálních sítích — proč je to ošidné, rozebírá kapitola o mýtech.

Nejčastější nemoci duše

Deprese a úzkostné poruchy jsou v Česku — stejně jako jinde v Evropě — nejrozšířenější duševní onemocnění; teprve za nimi následují poruchy spojené s alkoholem a dalšími návykovými látkami ^[4]. Že jde o masový jev, ukázala už první kapitola: příznaky alespoň středně těžké deprese nebo úzkosti hlásí zhruba 18 % dospělých ^[5]. O to důležitější je vědět, že právě u těchto potíží je léčba nejlépe prozkoumaná a nejdostupnější.

Co na ně funguje

U deprese i úzkostných poruch se opírá léčba o dva pilíře: psychoterapii (u úzkostných poruch má nejvíc důkazů kognitivně-behaviorální terapie) a léky, především antidepresiva. U lehčích potíží bývá první volbou psychoterapie, u středně těžkých a těžkých forem je nejúčinnější kombinace obojího ^[1]. Oběma pilířům se podrobně věnují kapitola o psychoterapii a kapitola o lécích; co můžete udělat sami ještě předtím, shrnuje kapitola o odolnosti.